Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdybych měl jmenovat všechny lidi, kteří tu mají hostování na nějaké písničce, bude to hodně dlouhý seznam. Od členů kapel GARBAGE, CONVERGE, MELT BANANA,MY CHEMICAL ROMANCE, FULL OF HELL přes THOU, THE BODY nebo SOUL GLO. Na každé jedné skladě se podílí většinou hned několik lidí „zvenku“. Nabídka je pestrá. Víc než pestrá a tomu odpovídá i hudba. Ta si v každém případě uchovává velmi radikální ráz extrémního hardcoru. Smrdí to tu grindcorem, punkem, powerviolence, crustem i digitální špínou. Chvílemi album spadne do hrubozrnného hiphopu, aby se následně zase vrátilo do technicky orientovaného hardcorového náletu.
HIRS mě baví jako už máloco. Každá skladba má svůj ráz, který do značné míry utváří hostovačky. Math-metalové zauzlované eskapády si tu podávají ruku s těžkotonážními dronovýmy riffy a Chip Kingovým vytím v pozadí. A nějakou záhadou to nepůsobí, jako by pejsek s kočičkou pekli dort ze všech ingrediencí, které miluju. Bez výjimky.
Už otevírák vás znejistí. Je to typický měňavec z pera HIRS. Počátek je klasickým grindovým výplachem, následně přichází zatloukací lomcující riffáž, nad kterou se po chvíli rozevře sytý tón čistého vokálu Shirley Manson z GARBAGE. To je kapela, kterou jsem měl jedno období v uších nepřetržitě. „Push It“ je pro mě stále jeden z nejlepších videoklipů vše dob. Tady právě došlo ke spojení velmi nepravděpodobných dimenzí a výsledek je naprosto parádní. Kapely, které normálně hrají na festivalech typu Obscene Extreme, si tu podávají ruku s poprockovými hvězdami a nepůsobí to nijak nepatřičně. A o písničku vedle hraje na ságo Jessica Mills.
Philadelpští HIRS jsou prostě takový hrubě grind-hardcorový kaleidoskop. Dají vám všechny barvy v různých tvarech. Je to organizovaný estetický chaos, který je radost sledovat. Někdy víc powerviolence jízda, jindy zase pomalejší válec nebo noiserock. Ale tady je jedno, jestli to jede pomalu nebo rychle. V každém případě vás to řeže na malý kousky. Možná jste si všimli, že tady není sestava. Není. Přijde mi právě u tohoto projektu zbytečná. THE HIRS COLLECTIV není úplně klasická kapela. Je to rotující sdružení lidí, kteří se účastní. Hromadná kolaborace. Místo setkávání. Seznam hostujících hudebníků je jen počátkem. Většina se toho točí kolem pár lidí, jako je například Jenna Pup, ale nic není příliš dané. Z celého projektu možná i díky tomu srší úplně jiná energie. Ačkoliv je to vlastně velmi intenzivní a hrubá deska, vše je tak nějak přirozeně uvolněné. Rozhodně výjimečná záležitost.
Hrubě grind-hardcoreový kaleidoskop. Dá vám všechny barvy v různých tvarech, organizovaný estetický chaos, který je radost sledovat.
8,5 / 10
Skladby
1. We’re Still Here ft. Shirley Manson and AC Sapphire
2. Sweet Like Candy ft. No Man, Thou, and Jessica Joy Mills
3. Burn Your House Down ft. Jessica G.Z. and Gouge Away
4. N.O. S.I.R. ft. Justin Pearson and Nevada Nieves
5. Waste Not Want Not ft. Soul Glo and Escuela Grind
6. Public Service Announcement ft. Dan Yemin and Dark Thoughts
7. Judgement Night ft. Ghösh and Jessica Joy Mills
8. Trust the Process ft. Frank Iero and Rosie Richeson/Night Witch
9. XOXOXOXOXOX ft. Melt-Banana
10. You Are Not Alone ft. Lora Mathis and The Body
11. Apoptosis and Proliferation ft. Nate Newton and Full of Hell
12. So, Anyway… ft. Geoff Rickley and Kayla Phillips
13. A Different Kind of Bed Death ft. Anthony Green and Pain Chain
14. Neila Forever ft. Jeremy Bolm and Jordan Dreyer
15. Last King Meets Last Priest ft. Chris #2 and Derek Zanetti
16. Unicorn Tapestry Woven in Fire ft. Marissa Paternoster, Damian Abraham, and Pinkwash
17. Bringing Light and Replenishments ft. The Punk Cellist and Sunrot
Diskografie
We're Still Here (2023) Friends Lovers Favorites (2018) Remixxxes (2014) Nunmilk (2012) Worship (2011)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2023 Vydavatel: Get Better Records Stopáž: 31:27
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.